Výška:152,5-154,4cm.

Zbarvení:Převážne bělouši (včetně mórušových-grošovaných s červeným nádechem) a hnědáci.

Stavba těla:Krásná hlava s širokým čelem a velkýma mírnýma očima, poměrně dlouhý a silný , ale elegantní krk, dlouhé plece se psrávným sklonem a výrazným kohoutkem, krátké silné tělo se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry, velmi široká kulatá záď s poměrně nízko nasazeným ocasem, středně dlouhé, čisté a elegantní , ale silné končetiny, dlouhá a velmi bohatá hříva a ohon.

Zajímavé údaje: O přežití andaluského koně v průběhu staletí, která zahrnovala i některá velmi rušná období, pečovali mnišské řády, především kartuziáni, kteří byli velmi zběhlí ve šlechtění koní. V nejistých dobách ukrývali koně ve vzdálených klášterech, aby byli v bezpečí. Kartuziáni se snažili zachovat čistotu linie a důsledně šlechtili zvířata vysoké kvality

Původ a historie:

Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.

Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.